Historie aneb jak to všechno začalo

Prolog

Nevím přesně, kdy se to stalo, ale od chvíle, když jsem poprvé viděl hrát fotbal, byl jsem nenávratně ztracen. Mám samozřejmě rád i ostatní sporty (jen někdy se mi stane, že plně nedocením krásu sportů jako jsou závody traktorů nebo ženské zápasy v bahně), ale fotbal se pro mě stal postupně nejvášnivější milenkou. Pochopitelně jsem si oblíbil i fanouškovskou kulturu s fotbalem spjatou, jejíž nejryzejší podoba pochází z Anglie, ale hrát fotbal je pro mě daleko opojnější.

Když jsem ale chtěl hrát „velkej“ fotbal, přišlo nejedno rozčarování. Vždycky pro mě vedle souhry na hřišti byly rozhodující i kamarádské vztahy a společná sranda se spoluhráčema. V mládežnických týmech to ještě ani tak nepřijde, ale když chce člověk hrát „velkej“ fotbal mezi „chlapama“, brzo zjistí, že si se spoluhráčema moc duchaplně nepopovídá a předstírat úsměv už ho taky nebaví. Dokola se točící rozhovory o nejbližší diskotéce a dohadování se, která že Máňa to měla posledně největší „plíce“ mě skutečně nebralo.

Jediným řešením bylo založit si vlastní tým se svýma kamarádama a bavit se fotbalem v odlehčeném duchu. Původní myšlenka založit „velkej“ fotbal byla pro řadu potíží zavrhnuta (větší finanční náklady, větší počet hráčů atd.), a tak se zdárným řešením jevilo založit si fotbalový klub v malé kopané – a kde jinde, než v Hanspaulské lize.

Se svým týmem dnes v Hanspaulské lize kopu již 13. sezónu a musím říct, že se na zápasy těším snad ještě víc, než na úplném začátku. Tehdy jsem si bláhově myslel, že postup do vyšších lig Hanspaulky nebude žádný problém, ale i přesto, že můj klub hrál nejvýše 6. ligu, fotbal mě stále baví a věřím, že i nadále bude. Neocenitelné ale hlavně je, že se týden co týden můžu potkávat se svými kamarády, se kterými bych se takto pravidelně asi těžko scházel.

Šimon, jaro 2006

První sezóna

Všechno začalo v prosinci 1999, kdy si Schimon Berkič (ex hráč Hanka servisu) usmyslel, že založí vlastní tým. Postupně tedy začal oběhávat budoucí spoluhráče, které sehnal povětšinou ve škole, hospodě nebo na Václaváku u pečených kaštanů.

Potom přihlásil mužstvo do Memoriálu Milana Javornického. Asi dva týdny před začátkem turnaje se na prvním tréninku zjistilo, že brankář, kterého měl zajistit Wydle, nebude. A této situace mistrně využil Mrďoch a velmi ochotně se přihlásil, že teda bude chytat. Prý má zkušenosti z házené, chytal bůhvíkde, měl výborný průměr asi 20 golů na zápas. Bohužel je to patologický lhář a i kdyby ne, tak od té doby stejně přibral 40 kilo. No, to je ale jedno, prostě od té doby chytá. Z průběhu Memoriálu, který jsme celý odehráli na Zelené Lišce, se zdálo, že se chytíme a budeme opravdu dobrý tým. Hráli jsme obstojné zápasy i s daleko zkušenějšími týmy a postoupili ze skupiny. V playoff jsme ale stejně hned vypadli. Pak přišel první mistrák taky na ZL, byla to remíza a pořád to vypadalo dobře. Jenže potom to přišlo. Hrozná hřiště (Karlín, Kbely,…), ještě horší soupeři (Těhotný krocani, Rudá Hvězda Modřany B,…) a ještě mnohem horší naše výkony. I když jsme byly ve většině zápasů lepším týmem, zaplatili jsme nováčkovskou daň a prohráli pět zápasů v řadě. Když už to deptalo morálku týmu, přišel Bohouš se změnou taktiky. Začali jsme jako zkušení matadoři hrát pod jeho vedením disciplinovaně italské catenaccio. S tím přišel zlom a první výhry, které mohly být ještě mnohem výraznější kdybychom proměňovali šance.

Dědek, jaro 2000

Napsal Ded, tisk, přečteno 2834x