Oslavy založení desátého výročí nejslavnějšího rolnického klubu započaly již o víkendu 11. až 13. prosince 2009 velkolepou traperskou výpravou do lůna kokořínských lesů, skal a roklí. Náročná, leč opojná cesta skrývala řadu nečekaných překvapení, ale zkušení borci z Telgártu si se všemi nástrahami této poutě poradili. V krajině Dubského Švýcarska získali fotbalisté Februáru řadu nových fanoušků a zejména fanynek; např. personál domova důchodců ve Vidimi bude na červenožlutou lavinu jistě dlouho vzpomínat.

Po obvykle dlouhé a náročné licitaci, kdy a kam vyrazit na narozeninovou oslavu klubu, našlo nakonec společnou řeč pouze pět skalních rolníků, kteří za svůj cíl zvolili podmanivou krajinu jižní části Dubského Švýcarska.

Čtyřčlenná výprava ve složení Bohouš, Jansič, Cajda a Šimon vyrazila o pátečním podvečeru autobusem z Holešovic směr Tupadly v údolí Liběchovky, kde již několikátým měsícem hospodaří, zvětšuje svou početnou rodinu a vůbec žije renesančním životem Jenda Bercha. Setkání to bylo srdcervoucí, oslava klubu byla nasměřována do bývalého zájezdního hostince v nedalekých Želízech. V místním lokále vzbudila přítomnost slavného fotbalového klubu nečekaný zájem, autogramy a historky z desetileté činnosti se jen sypaly, k fanouškům Februáru se dokonce přiřadil i dvojník Eduarda Cupáka. Žel hostinec poměrně brzy zavíral, a tak nezbylo Februáru nic jiného, než se protlačit do blízkého motorkářského klubu Kovárna, kde toho večera probíhala za uzavřenými dveřmi vánoční besídka zaměstnanců domova důchodců z nedaleké Vidimi. Naštěstí sociální pracovnice domova důchodců brzy podlehly Bohoušovu kouzlu jeho vlahých očí a oslava Februáru tak směle pokračovala i na vánoční besídce domova důchodců. Poslední etapa oslav proběhla již v Jendově chalupě, kde se do brzkých ranních hodin holdovalo vyjímečné chuti opojné slivovice.

Druhý den nečekalo rolníky nic jednoduchého – přesun z Tupadel Hlubokým dolem přes Dolní Vidim až do Jestřebic. Náročný pochod opuštěnými doly a roklemi byl po předešlé noci pro mnohé rolníky na hranici sebeobětování, ale i díky teamovému výkonu nakonec všichni zdárně dorazili na jestřebickou náves. V místním lokále opět kolchozníci záslužně šířili věhlas svého milovaného klubu a pomalu se připravovali na přicházející mrazivou noc. Před setměním pětici statečných opustil Jenda, neboť jeho žena a dítka již v Tupadlech lítostně spínaly ručky po svém manželovi a tatínkovi. Zbylým čtyřem traperům nezbylo, než před spánkem v mrazivé noci navštívit ještě jeden místní lokál a poslední chvilky sobotního večera věnovat hře v kulečník.

Spánek pod širým nebem za doprovodu šustění padajícího sněhu byl pro většinu, kteří měli péřový spacák, romantickou odměnou; jediný, kdo hořekoval nad mrazivým kouzlem adventní noci byl smolař Jansič. Jeho vyleželý spacák plněný dutým vláknem mu příliš radosti nepřinesl, svou ranní rozvičku musel započnout o hezkých pár chvilek dříve než ostatní.

Druhého dne se po krátké snídani vypravili zbylí čtyři poutníci Vojtěšským dolem přes Jestřebické pokličky do Vojtěchova a dále pak údolím Žebra směrem do Skalního města u Střezivojic. Okolní krajina byla okouzlující, červenožlutá výprava se mohla kochat bizarními pískovcovými věženi roztudivných jmen – Kamenný ůl, Prosincová, Kardinál, Křeček aj. Okolo třetí hodiny již unavení poutníci nakonec dorazili do vysněného zrekonstruovaného restaurantu Bouda ve Střezivojicích a po krátkém občerstvení se chystali pokračovat Uhlířským dolem na autobus do Medonos, který by je již dopravil do matičky Prahy. Náhle se však ve dveřích hostince zjevil již téměř ztracený syn Jenda a po krátké domluvě celou výpravu odvezl jedním ze svých vozů zpět do Tupadel. Zde se Cajda, Bohouš, Jansič a Šimon definitivně rozloučili s Jendovou rodinou a v podvečerních hodinách již uháněli autobusem směrem do Holešovic.

První z průvodních akcí desátých narozenin Víťazného februáru dopadla výtečně, červenožlutí poutníci si při mrazivém putování utužili své zdraví a prohloubili své přátelství, teamový duch byl jistě posílen. Škoda jen, že za krásami Dubského Švýcarska vyrazilo jen pět nejvěrnějších.

V upomínku úchvatného výletu několik žánrových fotografií:

Nadšení obyvatel Želíz z návštěvy slavného rolnického klubu neznalo mezí.

Osvěta v duchu červenožlutých barev pokračovala v motorkářském klubu Kovárna.

Bohoušovo charisma zabodovalo i na vánoční besídce personálu domova důchodců ve Vidimi.

Slova u této fotografie jsou zbytečná.

Atmosféra opuštěných kokořínských dolů učarovala i červenožlutým poutníkům.

V jednu chvíli se zdálo, že traperská výprava zabloudila, naštěstí se do výkladu mapy vložil Jansič a vše se v dobré obrátilo.

Hra v kulečník naštěstí dopadla smírně, úder tágem přeci jen není z těch nejjemnějších…

Jestřebické pokličky po mrazivé sobotní noci.

Kříž ve Vojtěchově. V opuštěné krajině kokořínských dolů působí připomenutí boží přítomnosti velmi mile.

Skalní amfiteátr v blízkosti Tubožského dvora. Cajdův udivený výraz hvoří za vše.

Voštiny – kamenná poesie pískovcových stěn.

Střezivojické Skalní město – náhorní plošina rozbrázděná hlubokými roklemi. Putování Februáru se pomalu chýlí ke svému konci.