Ke dvanáctým narozeninám Víťazného februáru si jeho nejodvážnější hráči a nejvěrnější fanoušci a fanynky nadělili divoký tramping do Lužických hor, do kraje pískovcových skal, vyvřelých kup a neprostupných smíšených lesů. Osvědčený druhý dubnový víkend tentokrát navnadil osm hochů a dvě dívenky, kteří měli to štěstí uzřít lužické hvozdy v jejich jarním rozechvění.

Narozeninovému vandru tentokráte nepředcházely žádné sáhodlouhé licitace, Lužické hory byly vybrány celkem jednoznačně, dubnový termín také většině vyhovoval, a tak už jen zbývalo vybrat konkrétní trasu velké výpravy.

Většina z desetičlenné výpravy ve složení Bohouš, Cajda, Šimon, Michal, Dědek, Šárka, Jirka, Tereza, Filda, Květák a věrná čtyřnohá společnice Sange vyrazila o pátečním podvečeru s panem Jančurou a jeho žlutým expresem do Liberce, kde se po mírně nervózním přestupu pokračovalo přes Jítravské sedlo do Rynoltic.

Hned v Rynolticích na návsi zabloudil pomatený trasér výpravy Šimon, naštěstí se brzy zorientoval podle sakristie kostela a okolních mravenišť a cesta směr Polesí, restaurace U Budulínka byla zdárně nalezena. Po náročném zdolání skály Havran, pokochání se výhledy na západ slunce a okoštování Fildovi slivovice se již směle výprava přesunula do místního lokálu. Pochybný Budvar poutníkům příliš slastných pocitů nedopřál, náladu všem musel pozvednout až telemost se ztraceným kamarádem Wydlem, toho času lebedícím si na teplém místečku v Addis Abeba. Po několika hodinách vyprávění tisíckrát omletých historek z dějin klubu se výprava odebrala tábořit na okraj temného hvozdu pod Pekařovým křížem. Pamětníci Květák s Šimonem před spánkem zavzpomínali na dávný pyromanský příběh z dob, kdy ještě byli mladí a krásní a všem připomněli, že tato plamenná rebelie jim v Lužických horách zajistila nehynoucí slávu.

Druhého dne všem dlouho trvalo, než se vypořádali s neblahými abstinenčními příznaky po nadměrném požití drogy alkoholu; jediný, kdo byl díky své proslulé abstinenci čilý jako rybička, byl pochopitelně Šimon. V dopoledních hodinách natěšená výprava vyrazila směrem na Petrovice, s jasným cílem dobýt majestátní horu Hvozd. V duchu výletu na Karlštejn z Pražské pětky a poučen ze čtení pohádek dětem se na rozcestí pod Hvozdem oddělil od většiny dobrodružství chtivý Šimon a na Hvozd se vydal sice nejkratší, ale zároveň nejneschůdnější cestou. Ostatní paďouři jdoucí po turistické značce mohli jen tiše závidět velkolepé rozhledy na Lužické hory z jižní skalnaté stráně Hvozdu. Šimonovo shledání se s ostatními kamarády na vrcholu v saském restaurantu proběhlo sice až na druhý pokus, o to ale bylo srdečnější.

Po dobytí vrcholu Hvozdu následoval sestup do saského Oybinu, kde se výprava měla shledat s rodinou Dlouhých a Jiráků. Vše nakonec dobře dopadlo a přestože nám Mára doporučoval výtvory místní vyhlášené cukrárny, nakonec většina z výpravy zvolila pro občerstvení bufetové okénko s nabídkou bier und bratwurst.

Po rozloučení se s kamarády z Libereckého kraje se rozdělivší se výprava vydala směrem na západ do obce Myslivny, která se nalézá pod vrcholem královny Lužických hor Luží. Cesta vedla přes opojné skalní město Jonsdorfer Felsenstadt, kde kromě jiných krás putující ohromily lomy na těžbu vyhlášených mlýnských kamenů z tvrzeného pískovce. Jako poslední se ve změti pískovcového města zdržela skupina pod vedením traséra výpravy Šimona, který při vstupu na české území opět lehce zazmatkoval, ale po dramatickém prodírání se neprostupným hvozdem a bažinou nikdo této divoké cesty nelitoval a nakonec se všichni zdárně shledali v Lužické boudě v osadě Myslivny.

Místní svijanské pivo přišlo unaveným trampům pochopitelně vhod, někteří po požití pár džbánků se jali dokonce laškovat s místní servírkou, bohužel pro ně (bohudík pro ni?) skončilo vše jen u lehkého koketování. Sobotní kemp byl rozbit jen kousek od krčmy, k ránu přišel i déšť, a tak někteří hořekovali, že nemají igelit z písničky Honzy a Františka Nedvědových.

Nedělní ráno nebylo již tak „kalné“, za to mlha by se dala krájet a možná proto se opět výprava záhy rozdělila na dvě skupinky. Ta první, vedená Dědkem, mířila nejkratší cestou na hrad Tolštejn, neboť místní hradní restaurace má ve své nabídce speciality vansdorfského pivovaru Kocour a tomu se jistě nedalo odolat. Druhá část výpravy, vedená pomateným trasérem Šimonem, nejprve přibrala cestou na horu Luž v mlze vystoupavšího Bohouše a poté se již kroky těchto milovníků přírody ubíraly další náročnou, ale okouzlující cestou napříč Lužickými horami. Tato po dobrodružství bažící část výpravy postupně navštívila Pěnkavčí vrch, Pětikostelí kámen, Stožecké sedlo a úpatím Jelení skály nakonec doputovala až do nádražní restaurace ve stanici Jedlová.

Zde po chvíli došlo ke šťastnému shledání s první pivuchtivou částí výpravy. Při kávě a tlačence či pivu a dortíku došlo i na vyprávění právě zažitých nedělních historek obou skupin, radosti a pošklebování si všichni užili do sytosti.

V odpoledních hodinách nakonec všichni usedli do vyhřátého vlaku a zalomením palců na Wilsonově nádraží v Praze byl tento výroční vandr zdárně ukončen. Dubnová tradice červenožlutého putování se osvědčila, doufejme, že za rok bude početnost výpravy ještě vyšší.

13.-15.4. 2012 Lužické hory

Na skále Havran byl přípitkem oficielně zahájen výroční vandr Víťazného februáru. Úvodního slova se ujali předseda fanclubu strýček Fidel a profesionální rekonvalescent klubu Cajda.